Kurátor výstavy a autor textu:
Pavel Kubesa

Ermitage

Pasta Oner (*1979) se v průběhu posledních dvou dekád etabloval jako jedenz nejvýraznějších a nejviditelnějších představitelů české vizuální kultury. Pro jeho tvorbu je charakteristický multimediální přístup, v jehož intencích systematicky realizuje širokou škálu stylisticky rozličných maleb, kresebných sérii, nástěnných plastik, materiálových experimentů, objektů, soch a prostorových instalací, ale také objemné serigrafické dílo či řadu intervencí zasahující do veřejného prostorua společenského života. Pojivem Pastovy umělecké práce je nejen formální kód neo-popové estetiky definující jeho post-pop artové vizuální tvarosloví, ale také – pro něj charakteristická – určitá vnitřní „metamodernistická logika“. Ta jeho dílům propůjčuje typický narativ: oscilaci mezi ironizací kultury hojnosti a upřímnou glorifikací luxusu, mezi dekonstrukcí tradice a touhou po smyslu, mezi nostalgií a cynickým odstupem. Toto stylistické, žánrové a formálně-obsahové „DNA“ své tvorby rozvíjí Pasta Oner prostřednictvím multimediální mozaiky děl i ve svém nejnovějším – a zároveň jeho nejobsáhlejším – výstavním projektu Ermitage.

V aktuální Pastově malbě, objektové tvorbě a nově i experimentálních materiálových reliéfech se veskrze neo-popová imaginace snoubí napříč jednotlivými sériemi s postmoderními apropriacemi a remixy kanonických děl tradičních dějin umění, symbolů masové kultury geografického Západu, designu, módy a světa „petromodernity“. V sérii „Madonny“ zasazuje Pasta Oner do „glamour narativu“ královnu pop music s postavami z (neo)klasických obrazů Jacques-Louis Davida či Jean Auguste Dominique Ingrese, v sérii „Portréty podsvětí“ si zas přivlastňuje obrazy Petera Paula Rubense, Carlea Van Looa nebo opět Jacquese Louis Davida a postavy jako Pablo Escobar, Tony Montana, Don Vito Corleone či Tony Soprano vyobrazuje v rolích papeže Pia VII. či Napoleona Bonaparte. V další sériích adaptuje postavy a scény z neo-noir filmů Quentina Tarrantina (Pulp Fiction, Jackie Brownová, Reservoir Dogs) a z dalších kultovních snímků americké kinematografie a televizní kultury od 70. let 20. století (Bezstarostná jízda, Terminator, Rodina Sopranů, Asteroid City) a kombinuje je ve vícevrstevnatých kolážových kompozicích s vizuálními elementy pin-up estetiky reklamních ilustrací, fragmenty komiksové vizuality, sloganovými nápisy a kresebnými intervencemi.

Jenou z emblematických sérií výstavy je kvarteto třímetrových pláten, z nichž tři zobrazují legendu automobilového designu Lamborghini Countach. Nabouranýetalon superaut 70. let je na obrazech převeden – prostřednictvím realistické malby – do symetrického, téměř kaleidoskopického abstraktního vzoru. Tradiční symbol luxusu se tak ve své destruované podobě Pastovi stává novým ornamentem, neo-mandalou, jakousi „kvazi-mapou nového řádu světa“ po jedné z neustále se odehrávajících apokalyps, v němž na troskách „starého“ povstávají nové „ikony transcendence blahobytu“.

Pasta Oner tak navazuje i na jednu ze základních premis filozofie neo-popu: byl-li pop art „jen“ šokem z rozmachu masové kultury 50. a 60. let, neo-pop je pak jejím nablýskaným, globálním a postmoderním remixem. Ambivalentní kritiku a ironizaci konzumu nahradila v neo-popové perspektivě afirmativní glorifikace kulturně-společenských ikon a luxusu. Pasta Oner nikdy zcela neopustil pop artová východiska. Jen si v průběhu své autorské evoluce osvojil také tyto motivické a formální strategie neo-popu. A v tom tkví i ona metamodernistická logika Pastovytvorby: pop byl závěrečným estetickým modem moderny, jenž utvářel přechod k postmoderně, zatímco neo-pop je již čistě postmoderním gestem. A právě kontinuální oscilace mezi oběma póly – modernitou a postmodernitou, pop artema neo-popem – stojí ve fundamentu jeho práce.

Symbolickým zakončením výstavy a zcela novou polohou Pastovy tvorby je série čtyř velkoformátových koláží „Family Issues“ s autobiografickými motivyinstalovaných společně s rozměrným světelným křížem v závěrečné apsidě výstavní síně. Autor zde vystupuje se zcela novým významovým kontextem své práce: jeho fokus se již neomezuje jen na vnější svět popkulturních symbolů, ale nově se noří i do své vlastní osobní historie, když vytváří určitý intimní monument rodinného archivu. Tento moment reflektuje i samotný název výstavy: slovo „ermitáž“ pocházející z francouzského „ermite“ („poustevník“) znamená malé a tiché odlehlé místo určené pro meditaci a introspekci – tj. poustevnu. Teprve později se stalo názvem slavného Petrohradského muzea sbírky carevny Kateřiny II. Veliké, které jedodnes největší sbírkovou institucí na světě. Pastova Ermitage prezentující korpus více než stovky zcela nových, pro výstavu vytvořených prací pak propojuje oba tyto aspekty: chce být nejen obsáhlou kolekcí uměleckých děl, ale současně i prostoremticha a rozjímání, v němž se lze nořit pod povrch metamodernity a seznámit se se skutečným nitrem člověka.