Kurátor výstavy a autor textu:
Ander Lovarssen

HalfTime

V díle Pasty Onera se dlouhodobě zpřítomňuje jeho otevřená vnímavost o různé podoby „třpytivé každodennosti“, které vždy tak či onak reflektuje skrze osobní zájem o kvalitu života. Komplikovanou síť dnešní lidské zkušenosti předkládá způsobem, který diváka nezatěžuje: svou často mírně subverzivní rétorikou a provokativní vizualitou podbízí spíše k porozumění výstřednostem člověka, kterého tempo kosmopolitní postmodernity zcela uchvátilo. Subverze a provokace, stejně tak však i jako okázalá líbivost či sloganovitost, jsou dílčími prostředky Pastovy kritiky této postmoderní situace. Kritika je v Pastových rukou ale nikoli negativním stanoviskem či nástrojem hany, ale spíše „zkoumavým pohledem“, který je prostý moralizujících imperativů. Pasta Oner totiž podobně jako my všichni ještě stále spoustu věcí neví.

A právě v tomto momentu, doslova v „bytí na půli cesty“ od nevědění k vědění (či dalšímu nevědění), přímo zde nalézáme Pastu Onera v jádru této výstavy. Expozice HalfTime („poločas“), prezentující tři série zbrusu nových pláten společně s artefakty ze soukromých či institucionálních sbírek v kombinaci s díly, která nebyla představena širší veřejnosti, je určitou „předběžnou retrospektivou“ jeho stále se odvíjející tvůrčí trajektorie. Mediálně různorodá, technologicky ambiciózní, vizuální atraktivitou překypující a tematicky konzistentní kolekce uměleckých děl, sahající od tradičních akrylových a olejových maleb přes materiálové experimenty (leptaný polystyren, lightbox) až ke klasickému objektu, kontinuálně rozvíjí klasické popartové umělecké postupy.

V Pastově díle můžeme vysledovat syntézu původních strategií, které popartovou estetiku definovaly: jeho kompoziční tvarosloví odkazuje ke kolážovým principům britského pop artisty Richarda Hamiltona, který ve svých pracích stejně jako Pasta často demytizuje kult těla, jazyk reklamy a estetiku každodennosti; plošné akrylové motivy zase upomínají na přivlastnění komiksových principů Royem Lichtensteinem; fascinací ženskou figurou zase připomíná práce Toma Wesselmanna; v objektových pracích můžeme prostřednictvím používání principu hyperboly (nadměrného zvětšení) vysledovat formální linii k pracím Claese Oldenburga; fragmenty typické realistické olejomalby, která se v Pastových obrazech objevuje v posledních letech, se zase mohou dovolávat díla Jamese Rosenquista.

V reakci na tehdejší intelektuálně komplikovaný a široké veřejnosti nečitelný abstraktní expresionismus usilovaly všechny tyto postupy o zpřístupnění světa umění konzumní americké společnosti a pokoušely se smířit uměleckou tvorbu s milieu masové kultury. Pasta Oner — byť v radikálně odlišném kontextu postsocialistické země střední Evropy a v perspektivě tzv. „pozdního kapitalismu 21. století“ — se pokouší o něco podobného: otevřít prostřednictvím své tvorby lokální umělecké instituce širokému spektru diváků, kterým nabízí svůj neodsuzující vhled do mašinerie krásy, neřesti a tužeb člověka druhé poloviny 20. a 21. století.

Specifická situace výstavy HalfTime v prostorách Galerie Ludvíka Kuby v centru lázeňské kolonády však přináší prostor ještě pro jedno zamyšlení. Jaký smysl vlastně umění pro nás může mít? Pomineme-li historicky dominantní roli v podobě rituálního, mystického a sakrálního významu umění, s příchodem modernismů na konci 19. století se nad uměním můžeme zamýšlet nově jako nad prostředkem rehabilitace našich poznávacích schopností: umění nás učí nově se dívat, vnímat nepostřehnuté, zpřístupnit oblasti a témata, která unikají či se záměrně vyhýbají naší každodenní automatizované pozornosti.

Podobně pak i Pastovo pojetí tvorby, ať už v rovině estetické či v rovině obsahové, se v jistém smyslu pokouší znovu narovnávat náš vztah k symbolům konzumpce a mainstreamové kultury, oživit všední senzitivitu, uvolnit stresem stažené vědomí. I u jeho díla se tak nabízí myšlenka: Umění jsou „lázně duše“, „wellness vnímavosti“, „spa touhy“.

S určitou nadsázkou tak můžeme říci, že Pastova tvorba může sloužit jako jeden z nástrojů dosažení řeckého ideálu „kalokagathie“, tj. harmonie dobra a krásy, jednoty dobré duše a krásného těla. Právě k dobrým duším nám kritické zhodnocení nás samých může pomoci. Vynoříme-li se pak z příběhu Pastovy výstavy, čeká nás v okolním prostředí lázní Poděbrad i možnost ozdravení našich těl. Doslova se zde vznáší motto: „Zdravé tělo a zdravý duch!“ A to je ve skutečnosti onen pravý „halftime“. Je to výchozí pozice, naděje. Neboť jen rehabilitovaná mysl je předpokladem nového poznání (a pravděpodobně i dalšího [ne]vědění).