Kurátor výstavy a autor textu:
Ander Lovarssen

Pastův Svatý grál ve víru ambivalence

Autorská osobnost Pasty Onera se na české výtvarné scéně objevuje ihned po příchodu nového milénia. Za uplynulé dvě desítky let se z umělce, jenž vstupoval na uměleckou scénu v synergii s tehdejší novou vlnou začínajících mladých soukromých a komunitně orientovaných galerií, stala nejdříve doslova generační popkulturní ikona, aby se postupem času díky svému kontinuálnímu uměleckému úsilí a koncepční autorské práci dočkal Pasta Oner také zaslouženého etablování v oficiálních institucionálních kruzích. Přesto se nikdy nevzdal postavení „uměleckého selfmademana“, které mu zajištovalo a nadále zajišťuje tvůrčí nezávislost a soběstačnost. Pasta Oner si ve své umělecké evoluci proto nikdy nenechal svázat ruce fiktivními objednávkami „vlastní značky“ a potřebou tvořit „jediného rozpoznatelného Pastu“, ale v jeho tvorbě vždy hřímal skrytý vnitřní motor toužící po inovaci a experimentování jak s vlastní vizuální formou, tak i s netradičními materiály a technikami. Svou dedikací si vybudoval pozici multimediálního umělce, jehož tvorba se zaměřuje jak na doménu obrazového formátu v různých jeho variacích, klasickou akrylovou malbou a olejomalbou počínaje, kresbou a grafickými listy konče, tak i na práci s objektem, sochou, instalací či nástěnnou plastikou. Unifikujícím elementem jeho tvorby od samého počátku nebyla pouze vždy přítomná snaha o doručení díla v nejvyšší technické a technologické kvalitě, ale jeho tvorbou se line i určitá rozpoznatelná rétorická figura: víra v člověka.

Výstava Holy Grail je logickým pokračováním Pastovy výtvarné trajektorie a průběžného přehodnocování vlastního výtvarného jazyka a výrazových prostředků. Pasta Oner však v nejnovější sérii obrazů stylisticky a formálně nevybočuje ze své dřívější tvorby zcela. V jeho malířské poloze se sice již téměř úplně vytratila pro dřívější polohu jeho tvorby příznačná estetika „pin-up“ reklamy a ilustrací 50. a 60. let, stejně tak jako průběžně mizí z jeho maleb i plošná, pro starší období charakteristická „komiksová“ vizualita. Nadále je však v Pastových malbách zachováván jistý dominantní kolážový princip: vzájemné propojování, vrstvení a prolínání jak obrazových vizuálních plánů a stylistických vrstev, tak současně i vzájemná dynamika jednotlivých námětových motivů.

Pravděpodobně nejvýraznějším posunem v aktuálním malířském výrazu je relativně radikální proměna barevného pojetí a kompozice barevných schémat obrazů. Vrcholem předešlé Pastovy malířské zkušenosti byla série apropriací maleb barokních mistrů (2023), ve které Pasta Oner dosáhl pro sebe určitého vrcholu ve vztahování se ke klasické realistické figurativní malbě. V aktuální sérii však v barevné tonalitě upouští od realistického podání barev směrem k monochromatickým narativním motivům a na pozadí k hladkým barevným gradientům. Vyjma několika málo obrazů vidíme silnou inklinaci k znázorňování lidské figury v nerealistické, až monochromaticky transponované škále. Přestože drtivá většina námětů obrazů odkazuje na konkrétní kinematografická díla či fashion editorialy globálních značek, nové Pastovo barevné nastavení posouvá obrazy směrem k v jistém smyslu manipulované, „postnaturální“, syntetické, možná dokonce až digitální matérii.

Jednou ze základních motivací k proměně barevného pojetí je Pastova snaha o to nově a důsledněji „rozvibrovat“ povahu své vlastní vizuality. Tento pokus „zatřást očekávatelným“, vnést určitou formu nejistoty do hladkého — tj. „realistického“ — malířského zobrazení, však podniká Pasta ještě prostřednictvím dvou výrazných malířských/kreslířských figur, které dále formují evoluci jeho vizuálního stylu: používáním šrafovaných jednobarevných gest a primitivistickými oil-stickovými kresbami. Nejčastěji po okrajích obrazového formátu situované široké štětcové tahy vytvářejí dodatečný, jakýsi vnitřní obrazový rámec, který není nutně omezován jen na svrchní obrazovou vrstvu a vytváří tak v obraze prostor pro neustálé „implicitní přerámovávání“: zobrazená skutečnost již není jednoznačná, ale jednotlivé perspektivy a roviny se dynamicky prolínají, vzájemně znejasňují, stávají se — podobně jako dnešní Svět — méně čitelné.

Jak primitivistické, záměrně až „diletantské“ kresebné zásahy, které jsou v některých případech převedenými skutečnými dětskými kresbami, tak i textové fragmenty připomínající slogany či úryvky existenciálně-motivačních hesel, představují další znejišťující intervenci do dříve relativně homogenního pojetí Pastovy malby. Syrovost, až „surovost“, s nimiž jednotlivé elementy narušují vizuální klid dokonalé olejomalby, umocňují již zmíněnou tenzi napříč formální a obsahovou stránkou hlavní série maleb. Pasta tak do jednotlivých obrazů implementuje nejen mnohost typů vizuálních stimulů, ale také mnohost samotných kategorií lidských zkušeností a perspektiv vnímání.

Tato trojice zmíněných vizuálních postupů — syntetická barevnost, jednobarevné gestické tahy, lakonické kresebné zásahy — tak nakonec synergicky vnáší do celého obrazového procesu výrazný motiv ambivalence, který se neomezuje pouze na rovinu vizuálního čtení, ale má i hlubší významový kontext. Jeden z klíčů, jak číst Pastovu tvorbu, pak můžeme nalézt v jedné jeho doslova „signature citaci“: v opakovaném navracení se ke scénám jednoho z kultovních děl vrcholné éry klasického Hollywoodu, filmu Snídaně u Tiffanyho. Podobně jako například Fitzgeraldův Velký Gatsby je i filmová adaptace románu Trumana Capoteho samozřejmě v podstatě příběhem „amerického snu“. Ale mnohem zajímavější je interpretace snímku prizmatem fundamentálních lidských otázek. V linii příběhu protagonistky Holly Golightly můžeme totiž vysledovat témata, jako je budování vlastní identity, ustanovování autenticity lidského života, hledání a nalézání vnitřní i vnější svobody vystavované nástrahám společenských předsudků a norem či téma rozkolu mezi materiálním bohatstvím, luxusem a vnitřní, niternou duševní/emocionální hodnotou. Podobná motivická schémata — tj. „Kým jsem?“ / „Jak mám žít?“ / „Čím jsem bohatý?“ — pak rezonují do jisté míry ve všech dílech Pasty Onera.

Pastův „Svatý grál“ tak není ničím jiným než přesvědčením, že každý, podobně jako filmová Holly, má možnost, šanci a právo pokoušet se si svou vlastní identitu na Slunci vybojovávat sám. K tomu je zapotřebí naslouchat sám sobě: jak Pasta uvádí v jednom ze svých ikonických obrazů celé série (“Party at Holly‘s”) — “Take your pleasure seriously” („Berte své potěšení vážně“). Tento dvojaký hedonisticko-kritický apel následně (v obraze „Free“) doplňuje existenciální tázáním: “What’s Free?” („Co to znamená být svobodní?“). A nemůže si odpovědět jinak než osobním, současně ale i svým vlastním tvůrčím mottem: „Svobodní jsme, když nám nikdo jiný nemůže říct, čím máme být“ (“Free is when nobody else could tell us what to be”).