Kurátor výstavy a autor textu:
Karel Srp

ALFONS MUCHA & PASTA ONER:
Elusive Fusion

Rámcovým podnětem výstavy Elusive Fusion, spojujícím Alfonse Muchu a Pastu Onera, autory, mezi jejichž daty narození je více než stoleté rozpětí, byly úvahy nad pátým postulátem z prvé Euklidovy knihy o geometrii, zabývající se myšlenkou, zda se rovnoběžky v nekonečnu protnou. Na jedné straně se zdá, že rovnoběžky stále pokračují, aniž by se křížily, na druhé, že jejich pomyslný střet vytváří ideální bod, otevírající cestu do nových světů, nezávislých na smyslové zkušenosti. Do této protikladné možnosti jsem zasadil básnický tropus, zejména napětí mezi doslovným a přeneseným pojmenováním, nabízejícím setrvání u daného stavu, i přechod do vyhraněné obrazivosti. Vzniklo tím „nepolapitelné spojení“, jehož rozpory se zrcadlily jako polarizující se opaky skutečnosti a zdání. Abych sledovanou představu naplnil, potřeboval jsem najít takové umělce, kteří si jsou v mnohých rysech blízcí, a zase v dalších ostře odlišní. Zajímalo mne rozvinutí pružného, nesouměřitelného, distorzního modelu, týkajícího se vylučujících se určení, i pokud šlo o účel a zvolenou techniku: na jedné straně přístupů, svázaných s užitkovými hodnotami, vyvolanými vnějšími okolnostmi přicházejících zakázek, na druhé straně autonomního závěsného obrazu, podřízeného cele autorským záměrům, ačkoli i ten mohl být vytvořen na objednávku. Plakát a závěsný obraz zastupovaly protichůdné umělecké žánry, jež se původně spíše odpuzovaly, než přibližovaly. Každý z nich si zachovával svoji vymezenou oblast, aby neztratil svébytnost. Proti jakémukoli porušení tohoto stavu se ostře ohrazovala modernistická kritika, na jeho sloučení a překonání se naopak zacílila avantgarda. Účinek tohoto modelu byl nicméně mnohem širší, svou cestu k němu a v částečné nezávislosti na něm si vypracovala řada solitérních umělců, lhostejných k programovým doporučením nejrůznějších kritiků a teoretiků. Uváděli do zjevného sváru projevy vysokého a nízkého, jejichž třecí plochy bylo třeba přemostit.

Alfons Mucha a Pasta Oner vyšli vstříc odmítaným a zavrhovaným průnikům každý ze své strany, učinili krok, jenž byl vnímaný dlouho jako prohřešek. Alfons Mucha po roce 1895 vymanil plakát z jeho původní užitkovosti, povýšil jej na úroveň závěsného obrazu a zbavil prvotního účelu jako nositele informace. Zužitkoval při tom svoji znalost staršího umění od ravennských mozaik přes středověký krásný sloh po baroko a rokoko. Dějiny umění se mu staly bezprostřední inspirací. Pasta Oner naopak více než deset let nachází podněty v oblastech, dlouhodobě považovaných za pokleslé či podružné.

Jejich vstup do závěsného obrazu se považoval za šokující znesvěcení, obdobné zásahům brakové literatury do krásného písemnictví, obzvláště ve spojení s přežívajícími zdroji, přejímanými ze sakrálního umění. Prolnutí obou dříve od sebe zřetelně oddělených postojů poskytovala reklama. Městská ulice sloužila oběma autorům za východisko, v němž se krátkodobě veřejnost setkávala s jejich prací, v prvém případě znamenala cestu k možnému, okamžitému úspěchu, ve druhém nutnost setrvání v anonymitě. Muchovi byla reklama pouze nezbytným prostředkem k uskutečnění vlastní hierarchické představy obrazu, i když rozmnožovaného ještě jako barevná litografie, nikoli cílem. Východiskem Pasty Onera byly nápisy, od nichž se dostal k figurálním výjevům na závěsném obraze. Reklama mu sloužila za jeden z mnoha podvratných podnětů, za jednu část v souvztahu otevřené kompozice, zbavené jednoznačné hierarchie. Spojení Alfonse Muchy a Pasty Onera lze označit za „srážku kultur“. Jeho rozpětí určuje chiasmiský vzorec přibližujících se a odporujících si názorů, ve kterém si oceňované a zavrhované, kladné i záporné nejen vyměnily role, ale s oběma se počítalo jako s nosnými, kdykoli uplatnitelnými prostředky, jejichž hodnota se vyrovnává. Vyhýbalo-li se zprvu malířství užitkovému projevu a plakáty neměly být náhražkou závěsného obrazu, uvolnil tento vztah stavidla jejich vzájemného mísení natolik, že vytvořil vzájemně se podněcující model, který však ještě neznamenal, že plakát se stane závěsným obrazem a závěsný obraz plakátem.

Zřetelným rysem takto prosazeného stanoviska, vyjádřeného často umělci stojícími mimo programové proudy, byla vstřícnost k jakýmkoli podnětům ze staršího umění. Minulost poskytla bezbřehou zásobárnu čehokoli, téměř všemu se dal vetknout nový, posunutý význam, vyvázaný z jeho původních určení. Svobodný přístup k dějinám umění znamenal vyloučení jejich pevné chronologie, zbavení se vývojové následnosti a příčinných souvislostí. Z dějin umění se stal rezervoár, jehož jakákoli část mohla být samostatně zpřítomnitelná. Rozvolněný vztah k minulosti prosadil ahistorický, nelineární model, příznačný pro synkretickou dobu devadesátých let devatenáctého století i pro zdánlivě stylově bezbřehé druhé desetiletí jednadvacátého století. Souběžně s tímto posunem se zásadně proměnila vazba na realitu. I když autoři, zacházející tímto způsobem s minulostí, do značné míry odolávali tlaku okolního světa, spolupodmiňovalo jejich práci převažující ladění doby, které vtiskovali její podobu.

Práce Alfonse Muchy a Pasty Onera však byly natolik výlučné, že se odrážely od všeho ostatního umění, vznikajícího kolem nich. Jejich spojující svorník poskytovaly fikční světy. Oba se na jejich utváření významně podíleli. Díky nim si udržovali odstup od své přítomnosti. Rozvíjeli vlastní, svébytné iluze, jejichž naplnění se zdálo být na dosah ruky, ale vždy se ztrácelo ve znázornění, nabízejícího lákavý vstup, jenž se záhy změnil v past bez východu. Prosadili hru, pohlcující a vstřebávající její účastníky, mizející ve světech, které pro ně připravili.

Souvislosti Alfonse Muchy a Pasty Onera jsou mnohé: lze vyjít od společných figurálních typů, nejčastěji výrazných ženských postav, ztělesňujících femme fatale či pin up girls, od volby předmětů, zastoupených zejména alkoholickými nápoji a voňavkami, od květin, jejichž tvarosloví a barva na sebe stále strhávala pozornost. Následně se dá přikročit ke skupinovým výjevům ze společnosti, k zastaveným příběhům, týkajícím se svádění a sváru. Vyvrcholení tohoto prolínání lze shledat v přítomnosti zápasících kultur antických, slovanských a moderních. Přiblížení obou autorů probíhá i v dalších rovinách: ve vystupňované mnohovrstevnatosti celkového znázornění, v uplatnění obdobných gest, typů pohledů, rozvíjejících mezi sebou dialog, končící někdy dramatem. Souběžně se mezi oběma autory vyskytují i zřetelné rozdíly: setrvával-li Alfons Mucha u reklamní zakázky — často vlastní výrobek většinou navrhl někdo jiný a v litografické dílně jej do plakátu převedl pomocník — , již někdy potlačil natolik, že její předmět nebyl z plakátu přímo patrný, zbavil již Pasta Oner tyto výrobky, jako byly limonády, voňavky či alkoholické nápoje, aury, jíž je obestíral ještě Mucha, aby jim zajistil větší odbyt. Pasta Oner znázorňoval jejich pomačkané, rozbité, tříštící se obaly ve stavech sotva sloužících ke zvýšení jejich prodeje. Vyjevoval jejich obrácený život, vyjadřující zmar. Obdobnou nadsázku uplatňoval i u svých mužských a ženských hrdinů. Na výstavě Elusive Fusion se setkává touha, vyhrocená až k nedosažitelnosti, s okamžiky pomíjivosti. Mezi těmito protiklady se rozevírala trhlina. Mucha si stále uchovával představu světa jako celku, ve kterém bylo místo pro každý nově přicházející výrobek, cit, výjev, pro cokoli co znázornil, vše si podrželo svůj účel a smysl, i když melancholické tváře dívek již zřejmě tušily nadcházející rozpad těchto vazeb. Z obrazů Pasty Onera je naopak patrné, že se již jejich výjevy ocitají za pomyslnou hranicí. Lidé a předměty byly z tohoto světa vytlačeny a vysunuty. Vyskytují se mimo představu světa jako celku, do nějž mají cestu uzavřenou jako do ztraceného ráje. Tesknota u Pasty Onera nenastává z nemožnosti zpětně složit osamostatněné částky rozpadlých puzzle, ale z toho, že již není kam se vrátit, že z naplněné či tragické lásky zůstal jen kulturní vzorec, přetrvávající kdesi v našem vědomí jako zasutá zkušenost: zbylo jen prázdné okolí bez jakéhokoli ukazatele směru. Touhu u obou autorů naplňovaly odlišné cíle: přání získat výrobek se sráželo s přáním žít mimo tyto spotřební souvislosti v metasvětě záblesků silné představivosti.